Praxe extatického tance
Kam slova nemůžou … tam může tělo a hlas v pohybu. My ale jsme jako zvířátka, která pořád chtějí něco dalšího, něco nového, nějaký nový název, nějaká další slova. Třeba i o praxi extatického tance. Ale všechno je to jako ten pomeranč, který dokud nesníte, tak nevíte, jak chutná.
A tak je to i s vědomým pohybem, hlasem, extatickým tancem. Můžete si o tom číst anebo do nekonečna přemítat o dnes již stovkách metod a přístupů a potácet se mezi nimi, až vám snad nakonec dojde, že jde pořád „jen“ o to samé a jediné: konečně se zastavit, začít vnímat svůj dech, svůj pohyb nebo „nepohyb“, dovolit si – alespoň dočasně – zahodit všechno, co jste se naučili, zapomenout na všechny návody, přikázání, přesvědčení a pustit se do prázdného prostoru bez ornamentů a nechat jej natéct jenom tím, co právě ve vás je. A to jak váš vnitřní prostor, tak ten vnější.
Pak se prázdný parket může naplnit lidmi různých tvarů, jak víří v pohybu o duši. Jsou krásní, oškliví, divocí, tiší, barevní, siví, oblečeni, a přece nazí. Někdy najednou kolem plují poetičtí akrobaté… ale ne, nejsou to žádní natrénovaní profíci. Jenom o milimetr překročili svůj stín, zapomněli na strach, zábrany, na všechno, co o se o sobě naučili.
A nechali tančit svoji duši a byli odměněni: ta duše teď tančila všude kolem v jiných. To proto, že extatický tanečník zapomíná na vlastní důležitost, na to, jak vypadá. Otevírá se hudbě anebo taky pouze své vnitřní hudbě, rytmu a čeká, až jej pronikne natolik, že se jeho tělo poddá a roztančí se v něm samotná životní síla.
Extatický tanečník ale neočekává, že se to stane. Ve vymezeném čase, prostoru a skupině prostě jenom trénuje svoji pozornost a uvědomuje si tělo v pohybu a v kontextu skupiny. Spíš až po větší fyzické únavě přichází ten moment, kdy se opravdu může vzdát veškeré kontroly a snažení a otevřít se neznámu. Takovou praxí se vědomí stává bdělejším, člověk se stále více zpřítomňuje a uzemňuje.
Extatická praxe není praxe úletu anebo úniku „někam jinam“. Jenom víc otevírá ony „brány vnímání“, obnovuje kontakt s vlastní intuicí, podporuje naši každodenní kreativitu, empatii a celkovou radost z toho, že vůbec žijeme, že se můžeme hýbat a zejména vnímat celý ten barevný tanec kolem nás i v nás a navíc dává zakusit jednotu, propojenost toho všeho. A tak konečně přináší i klid mysli.
Extatický pohyb a tanec tak, jak ho praktikuji, je prastará tradice, která v různých formách prochází napříč kulturami a časem. Extatické praktiky se odbývaly a tam, kde se zachovaly, i odbývají v posvátném časoprostoru. Tam, kde jsou účastníci zbaveni běžných očekávání týkajících se chování anebo prožívání, a kde se můžou dočasně a relativně v bezpečí odreagovat, očistit a nabít nových sil. Aby mohli zdravěji fungovat ve svých běžných společenských anebo rodinných vazbách.
Cílem opravdových extatických setkání tedy nebylo a není vytváření nějakých nových umělých kmenů anebo komunit, ale ozdravování stávajících vazeb. Tak tomu alespoň rozumím a tak se to snažím dávat dál.
Publikováno: 28. 9. 2011
Dlouhodobě se zabýváme tvorbou kvalitních článků, receptů a užitečných návodů. Klademe si za cíl srozumitelnost, poutavost a co největší přínos čtenáři. Naše návody a recepty jsou inspirací pro všechny, kdo chtějí žít zdravě a zároveň poznat svůj vnitřní svět i svět kolem sebe.
Více
